Mirka Knapková doplula ze slávistické loděnice až k olympijskému zlatu

Všechny své medaile, včetně pěti zlatých z mistrovství Evropy, získala pod svým dívčím jménem Knapková. A co je pro nás ještě podstatnější: coby závodnice Veslařského klubu Slavia Praha. V současné době se věnuje především třem svým ratolestem. Nicméně na minulém společenském večeru SK Slavia Praha byla po zásluze uvedena do Síně slávy spolu s fotbalistou Janem Lálou a atletem Luďkem Bohmanem.

Mirka Knapková se přitom narodila v Brně. V Praze a ve Slavii se objevila až ve svých dvaceti letech. A co bude možná pro leckoho překvapivé: V té době veslovala teprve zhruba rok.

Vaši rodiče byli přitom československými reprezentanty ve veslování. Proč jste se mu tedy také nevěnovala už odmala?

„Táta byl na dvou olympiádách, v Montrealu a Moskvě, jezdil na dvojce bez kormidelníka. Máma skončila o něco dříve, kvůli nám dětem. V loděnici jsem v podstatě vyrůstala, ale máma tehdy nechtěla, abych se věnovala zrovna veslování, kvůli tomu, že je to fyzicky hodně náročný sport. A tak mě vedli spíš ke sportům jiným, věnovala jsem se především atletice a běhu na lyžích.“

A jak se vám tedy ta vaše životní smyčka stočila zase zpátky do loděnice?

„V 17 letech jsem s atletikou skončila. Ostatně nebyla jsem na těch středních tratích žádná hvězda, jen jednou jsem vyhrála mistrovství Moravy. Ale když jsem skončila, ta pravidelná sportovní příprava mi pocitově chyběla. A taky jsem tehdy v létě shodou okolností potkala v létě kluka, který byl od veslování. Zjistili jsme, že máme společné známé… A už to bylo.“

…a maminka se zhroutila?

„Ale ne, už s tím byla v pohodě. Jednak už jsem byla velká holka a jednak se od jejích časů veslování docela změnilo. Lodě už nebyly dřevěné, ale z kevlaru, tím pádem lehčí, už to byl přeci jen trochu jiný sport.“

Takže v kolika letech jste začala veslovat?

„Dá se říct, že v 19 letech.“

Není to pozdě?

„S veslováním se takhle později začínat dá. Pokud tedy předtím máte nějakou jinou sportovní přípravu. Vstát z gauče a jít závodně veslovat, to by asi taky úplně nešlo. Ale díky té mé běžecké přípravě jsem měla trénovaný oběhový systém. A v podstatě bylo zapotřebí naučit se techniku veslování. No a s tím jsem začala v Brně, kde měl táta v loděnici samozřejmě spoustu známých.“

A jak jste se tedy dostala do Prahy a do Slavie?

„To bylo v roce 2000, když jsem přišla do Prahy studovat vysokou školu. Zprvu přírodovědu a pak trenérský obor na Fakultě tělesné výchovy a sportu. A to veslování se s tím tak nějak spojilo.“

V Praze působí hned několik veslařských klubů, proč jste si vybrala právě Slavii?

„To měl na svědomí můj trenér Tomáš Kacovský, který mě vedl prakticky po celou moji kariéru. On ten klub vybral, kvůli němu jsem do Slavie šla. Jinak jsem v Praze vlastně nikoho neznala.“

Ale zjevně vám to šlo, už v roce 2002 jste v Nottinghamu vyhrála akademické mistrovství světa!

„Myslím, že jsem měla dobré sportovní základy. Chodila jsem jako malá na základní školu s rozšířenou výukou tělesné výchovy. Dělali jsme míčové hry plavání, atletiku, gymnastiku. Měla jsem tedy dobrý všeobecný základ. Jenom jsem zkraje neuměla veslovat. Ale postupně jsem se v tom zdokonalovala. A hlavně mě veslování bavilo. Dá se říct, že nadchlo. Líbilo se mi to prostředí, parta, kamarádi. V Praze jsem pak našla ještě o něco lepší podmínky než v Brně. Šlo to dobře. Najednou jsem měla možnost jet na olympijské hry! Když jsem předtím dělala atletiku, byl to můj velký sen. A coby veslařka jsem ho naplnila.“

Připomenu, že jste poprvé vzala vesla do ruky někdy v roce 1999. A v roce 2004 už jste byla na OH v Aténách. A ne nikde v hloubi pole, v cíli finálového závodu jste byla čtvrtá!

„Ono se to nezdá, ale cesta k tomu byla namáhavá, projít všemi těmi kvalifikacemi, aby se na olympiádu člověk vůbec dostal. Čtvrté místo bylo výborné. Ale můžu vám říct, že mezi čtvrtým místem a medailí je pak zapotřebí udělat ještě další obrovský krok. A ne jeden. Je za tím skutečně obrovské množství práce. A nejen mojí. Třeba na OH v Londýně už kolem mě byl opravdu celý tým lidí. A to výsledné zlato, ke kterému jsme dospěli, to byl opravdu výsledek práce celého toho týmu, zdaleka ne jenom mě a trenéra.“

Startovala jste nakonec na čtyřech olympijských hrách. V Aténách z toho byla zmíněná čtvrtá příčka, v Pekingu pátá (a šestá na dvojskifu), v Londýně slavná zlatá medaile. A posléze ještě v Rio de Janeiru sedmá pozice. Zeptám se možná trochu provokativně: Proč to pod pěti kruhy dopadlo medailově jenom jednou?

„Já považuju za velký úspěch, že to vůbec vyšlo. A hlavně na tu zlatou. Vezměte si takového Ondru Synka. Na mužském skifu posbíral opravdu spoustu medailí, ale na tu zlatou olympijskou bohužel nikdy nedosáhl. Olympijské zlato je vždycky ohromně vysoko. Musí se sejít úplně všechno.“

No počkejte… Vám se to ale v Londýně paradoxně sešlo i s tím, že jste si poranila mezižeberní sval. Do jaké míry vás to limitovalo?

„Stalo se to po rozjížďkách, takže přede mnou byly ještě tři jízdy. Dost jsme to samozřejmě řešili, já měla hrůzu z toho, abych někde v průběhu trati nemusela zastavit, to bych si na olympiádě neuměla vůbec představit. Jela jsem hodně zatejpovaná, při závodě samotném to zranění až tolik nevadilo, ale nemohla jsem klasicky trénovat, ani se před závodem rozveslovat. A když to pak po závodní jízdě vždycky přišlo k sobě, byla to docela síla.“

I s takovým handicapem jste pak ale finálový závod vyhrála o parník!

„Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek. A jak už jsem zmínila, podílel se na tom celý tým lidí, fyzioterapeutů, velkou roli hrál tehdy v Londýně Pavel Kolář. Měla jsem tam všechno, co jsem potřebovala, včetně nejlepší možné lodi. Dali jsme tomu spoustu energie a jsem s velkou pokorou vděčná za to, že se to podařilo. Potkala jsem za svou kariéru spoustu sportovců, kteří tomu také dali strašně moc, ale na žádnou medaili ani nikdy nedosáhl. Já jsem to štěstí měla. I díky všem těm lidem kolem mě. Za to jim patří můj velký dík.“

Bylo to zlato vyvrcholením vašich snů?

„Já ani nejsem nijak zvlášť soutěživý člověk. Pro mě byl vždycky nejzajímavější ten proces. Schopnost posouvat se dál. I tím, že jsem trenéřinu sama studovala a věděla něco o tom, jak tělo funguje, bylo pro mě zajímavé zkoušet nové metody a postupy, hledat spolu s trenérem nebo třeba s odborníky na biochemii způsob, jak se dostat dál, jak využít kapacitu svého těla a organismu ještě víc. Hledat, kde jsou limity člověka. A bylo to mnohdy zajímavé. Když jsme třeba přidali na hrubé síle, začala jsem ztrácet cit pro vodu. Přišla jsem na to, že to musí být správně vybalancované.“

Pro laika se veslování jeví jako úmorná dřina. Navíc jednotvárná. Hrát fotbal je zábava. Najít ji ve veslování je asi trochu složitější.

„Ve veslování samozřejmě nerozvíjíte žádné strategie jako třeba v míčových hrách. Ale stačí třeba když začne foukat vítr. A už musíte upravit techniku. Úplně jiné je také veslování na klidné hladině a jiné ve větších vlnách. Trenér se pořád pokoušel přípravu zpestřit, zkoušet nové věci. Jezdili jsme na různá místa, trénovala jsem několikrát třeba i v Africe. Běhala jsem tam mezi zebrami, to byla nádhera! Jsou okamžiky, na které opravdu ráda vzpomínám. A nebýt veslování, asi by se neuskutečnily.“

Když se teď vrátíme zase zpátky proti proudu řeky času: Jaké byly podmínky na Slavii, když jste se tam v roce 2000 objevila?

„Začátky byly skromné, ale když pak postupně začaly přicházet výsledky, přibyla i nějaká podpora z veslařského svazu. A následně jsem byla zaměstnaná na Olympu jako instruktorka sportu, takže když se to takhle všechno z různých zdrojů poskládalo, měla jsem pak při studiu i možnost odjet třeba na tréninkové soustředění.“

Na veslování asi člověk úplně nezbohatne.

„To opravdu ne. Ani v tom rozhodně nikdy nebyla moje motivace, to ani v nejmenším. Nepotřebovala jsem žádné extra podmínky. Bydlela jsem na ubytovně Olympu ve Stromovce, trenéra jsem měla ve Slavii, loď jsem měla půjčenou od svazu nebo od Olympu, teď už nevím přesně.“

Na kolik taková loď přijde?

„Tehdy to mohlo dělat tak čtvrt milionu korun.“

Jako reprezentantku vás tedy stát podporoval prostřednictvím resortního centra ministerstva vnitra na Olympu. Ale klubovou příslušnost a tréninkový proces jste měla pořád ve Slavii. Jakou roli ve vaší kariéře a ve vašem životě sehrála?

„Když jsem se tam ocitla, našla jsem v loděnici Slavie bez nadsázky svůj druhý domov, trávila jsem tam čas od rána do večera. Ono je to v centru Prahy, loděnice je dobře situovaná, je tam odevšad blízko, takže pro mě bylo ideální vyrazit do školy nebo vyřídit cokoli po Praze. A vrátit se zase do slávistické loděnice, měla jsem tam takovou osobní centrálu. A pobývala jsem tam samozřejmě moc ráda i kvůli lidem, se kterými jsem se tam potkávala. Řada z nich ani nevesluje vrcholově, ale jsou to veskrze příjemní lidé. A potěšilo mě samozřejmě, že v průběhu času tam postupně začínalo přibývat i žen a dívek. Včetně sester Antošových, které už také úspěšně startovaly i na olympiádě.“

Ženské veslování se na programu olympijských her objevilo prvně v roce 1976. I u nás asi bylo dlouho vnímáno jako především mužský sport…

„Když jsem jezdívala na reprezentační soustředění, fungovalo to obvykle tak, že tam bylo třicet kluků a já jediná holka. Což bylo trochu zvláštní, ale dneska už se to i v našem sportu začíná genderově pomalu srovnávat.“

Vnímala jste, že jste součástí nějaké větší slávistické pospolitosti, do které vedle veslařů patří i fotbalisti, házenkáři, lukostřelci a zástupci řady dalších odvětví?

„Na jednu stranu jsme my veslaři působili samozřejmě u vody, takže jsme od dění v Edenu na Praze 10 byli logicky trochu odříznutí. Na druhou stranu si člověk samozřejmě uvědomuje, že ke Slavii patří.“

Chodíte Slavii fandit třeba na fotbal?

„Upřímně, byla jsem asi dvakrát, když mě pozvali. Já jsem přeci jenom víc zaměřená na individuální sporty. A hlavně se málokdy vydávám na sport jako divák. To už v tom závodě musím opravdu někoho osobně znát, abych mu přišla fandit. Já sportuju hlavně aktivně. Pořád. A snažíme se s manželem vést k tomu i děti. Pořád jsme někde na kolech a podobně. Chceme, aby i naše ratolesti měly sport rády. Když člověk sportuje, cítí se v životě určitě líp.“

Zajímá vás, kdo další bude nominován do slávistické síně slávy? Buďte mezi prvními, kdo to zjistí přímo na slávistickém galavečeru Hvězda roku 2024. Vstupenky si můžete koupit zde.

Partneři slávistického galavečera Hvězda roku 2024: