Dvakrát zlatá šampionka z Edenu sní o Los Angeles - Karolína Jarošová (nominace Hvězda roku 2023)

Karolína letos v létě triumfovala na EYOF, tedy na evropském olympijském festivalu mládeže v Mariboru, kde se na trati 2000 m překážek stala prakticky dorosteneckou šampionkou starého kontinentu. A aby toho nebylo málo, vyslechla si hymnu určenou zlaté medailistce také v Jeruzalémě na ME juniorek, kde na trati 3000 m překážek porazila dokonce i soupeřky o dva roky starší. Vylepšila přitom ve své věkové kategorii národní rekord a potěšila tak (nejen) Petra Šarapatku, šéfa slávistické atletiky a svého osobního trenéra v jedné osobě, dalším velkým úspěchem.

„Vracela jsem se po zranění, byla tím ztížená celá příprava. Takže jsem pak byla o to víc překvapená, jak se ty závody v létě povedly,“ ohlíží se Karolína o pár měsíců zpět. Vzápětí ale připustí, že do Mariboru si po loňském stříbru z EYOF jela tentokrát pro zlato. A také ho získala, s obrovským náskokem v cíli a v novém rekordu této zavedené mezinárodní akce.

S čím se tolik nepočítalo, byl ovšem rozhodně triumf na MEJ v Jeruzalémě. „Když při vyhlášení vítězů hrají tu státní hymnu vám, je to úplně jiný pocit, než když jen prostě jste na stadionu a hrají ji někomu jinému. Já si vlastně právě při té hymně uvědomila, že jsem to opravdu zaběhla, že se to fakt stalo,“ září Karolíně při té vzpomínce oči ještě dnes.

Atletická zlata se rodí v bazénu

Jestli na trati s překážkami krouží dorostenecké dva, nebo juniorské či dospělé tři kilometry, je jí prý úplně jedno. A trenér Šarapatka vzápětí prozrazuje tajemství specifické přípravy své svěřenky. Ta totiž obecnou vytrvalost nenabírá ani tak kroužením po atletickém oválu či snad někde v terénu. Ale překvapivě v plaveckém bazénu.

„Vychází to z Kájiny sportovní geneze. Dlouho výborně kombinovala atletiku s triatlonem. Využíváme toho, že je v plaveckém tréninku zvyklá pracovat leckdy i dvě hodiny denně. A tak možná až 70 procent své přípravy absolvuje Karolína v bazénu. Využíváme jejích plaveckých dovedností a obecnou vytrvalost nabírá většinou tam. Voda je pro opotřebení pohybového aparátu rozhodně šetrnější než tartan. A hlavně to na Káju a rozvoj její sportovní výkonnosti pořád dobře funguje,“ podotýká Petr Šarapatka.

Karolína běhá v extralize i tratě 800 či 1500 metrů. „A podle testů na běhátku by měla i na desítku. Uběhla by i půlmaraton, ale na to má v tomhle věku času dost. Časem se třeba může vrátit i k triatlonu, ten se dá dělat dlouho,“ má trenér se svou závodnicí opravdu dlouhodobé plány.

Ale sama Karolína se dívá i blíž. „V příštím roce se koná mistrovství světa juniorů v Limě. A ráda bych si zkusila i dospělé mistrovství Evropy,“ přiznává. Aby se to mohlo povést, musela by včas posbírat dostatek bodů do potřebného rankingu. S OH 2024 v Paříži ještě své sny nespojuje, s olympiádou 2028 v Los Angeles už ano. „To je pro mě velká výzva,“ zasní se.

Na americkém kontinentu ještě nebyla, na území USA už ale ano. Jak je to možné? „Fandila jsem tátovi na Havajských ostrovech, když tam závodil v Ironmanovi,“ naznačí zároveň rodinnou sportovní tradici.

„Naši mě přihlásili na atletiku v 6 letech na základní škole Jitřní. Od čtvrté třídy nás tam trénoval Marek Čepelák. A pak jsem se posunula na Slavii,“ říká studentka 3. ročníku gymnázia v Přípotoční ulici, kde se po léta drží sportovní tradice.

„To ano, na druhou stranu je to pro celou Prahu jediné gymnázium, které má v ročníku alespoň jednu sportovní třídu, a to pro pět sportů,“ upřesňuje Šarapatka.

„Ve třídě je nás 5 atletů, další spolužáci dělají basketbal, plavání a volejbal,“ vypráví Karolína Jarošová.

Po podobné trase jako ona, tedy ZŠ Jitřní – gymnázium Přípotoční – ASK Slavia, kráčí i její mladší sestra Eliška, která se zatím profiluje jako nadějná vícebojařka. „Trenér Čepelák objevil i Amálku Švábíkovou,“ zmiňuje Šarapatka juniorskou mistryni světa ve skoku o tyči. „A taky její sestru Apolenu. Ta mimochodem letos v Mariboru dosáhla také na stříbro. „Chodily jsme spolu do třídy po celou základku a v Mariboru jsme spolu bydlely na pokoji,“ směje se Jarošová.

Tisíc atletů pod slávistickou hvězdou

Atletická Slavia funguje jako velmi úspěšná líheň talentů, které může rozvíjet v rámci svých ekonomických možností. Atleti a atletky s nejvyššími ambicemi se pak přesouvají do resortních středisek vrcholového sportu, což jsou v atletice Dukla, Olymp a USK, kde se svému sportu mohou věnovat na profesionální bázi. Jinými slovy, za to, že se závodně věnují atletice, tam dostávají i plat.

„My tu máme atlety, kteří sportují při škole anebo pro radost po práci. I tak jsou naše extraligové týmy schopné víceméně plnohodnotně závodit s profesionály z resortních středisek,“ říká šéf oddílu Šarapatka.

Velmi úspěšné jsou pak mládežnické týmy Slavie, například letos vyhrály mistrovství republiky družstev starší žákyně Slavie, junioři byli ve své kategorii třetí.

„Atletika má ve Slavii obrovskou prvorepublikovou tradici ověnčenou velkým množstvím mistrovských titulů. Atletický oddíl je prakticky stejně starý jako celá Slavia,“ zdůrazňuje Šarapatka.

V nedávné historii se ve slávistickém dresu objevili i oštěpaři Jakub Vadlejch a Barbora Špotáková nebo koulař Tomáš Staněk. „Mezi úplné odchovance můžeme počítat Amálii Švábíkovou nebo Nikoletu Jíchovou, ta byla členkou Slavie 10 let,“ připomíná trenér a oddílový šéf současnou českou nástupkyni Zuzany Hejnové na trati 400 metrů překážek.

„Řeknu to takhle: USK má v extraligovém týmu možná dvě své odchovankyně, u nás platí, že ze 24 holek v týmu jich 20 právě u nás vyrostlo,“ nabízí Šarapatka srovnání.

Včetně přípravek působí ve Slavii více než 1000 atletů, z toho zhruba šest stovek v mládeži, ostatní mezi dospělými. Atletika tak patří mezi vůbec největší oddíly v rámci slávistické rodiny.

Slavia patří v rámci atletiky mezi nejlépe hodnocená Sportovní centra mládeže. Celkem se ve Slavii o atlety starají čtyři profesionální trenéři a zhruba tři desítky dobrovolných.

Dobře se ví o tom, kolik stojí přestupy fotbalistů. Ale jak to funguje v atletice? „Ty tabulky svého času coby šéftrenér sestavoval Tomáš Dvořák. On, jako trojnásobný mistr světa v desetiboji, by stál při přestupu 100 000 korun. Když přestupoval do Dukly Filip Šnejdr, druhý na osmistovce na Evropských hrách v Polsku, dostali jsme za něj 80 000 korun. To mi vystačí na pokrytí cen energií na stadionu tak na tři čtvrtiny měsíce,“ poznamená Šarapatka.

Roční rozpočet oddílu se pohybuje kolem 8 milionů korun ročně. Velká část z toho jde do hrazení energií a údržby stadionu. „V tom mají výhodu kluby, které působí na městských stadionech,“ poznamená Šarapatka.

Slávističtí atleti můžou alespoň čas od času svůj stadion někomu pronajmout. „Hrává se tu třeba americký fotbal. A pořádali jsme u nás i koncerty, hráli tu Kiss, Kabát nebo Divokej Bill. Když přijde 30 000 lidí, jako tenkrát na Kabáty, jsou z toho sice hezké peníze, ale zase je poměrně vysoké riziko, že se něco rozbije, potrhá tartan a podobně.“

Příjmy rozpočtu tvoří členské příspěvky, dotační program NSA Můj klub, granty z magistrátu i Prahy 10 a také příspěvky atletického svazu. „Takový oštěp můžete pořídit za 1500 korun, ale také za 30 000. A on pak z ruky stejného závodníka letí tak o 8 metrů dál,“ usmívá se Šarapatka.

Občas dá na tréninku oštěp do ruky i „steeplařce“ Karolíně Jarošové. „Na co největší všestrannost dbáme hlavně u dětí. Ale i Karolíně pomůže, když jí oštěpařská abeceda i dneska pomůže uvědomit si její tělo a jeho možnosti.“

Nezbývá než věřit, že velmi nadějné atletické princezně z Edenu i tenhle tréninkový trik pomůže jednou naplnit její velký olympijský sen.

Partneři akce